Můj děda Josef Špreňar z Bakova u Náchoda byl ze zemědělské rodiny a hodně trávil času ve včelách a v truhlárně. Sám si vyráběl zateplené úly. Takže jako malý jsem při návštěvách u dědy sledoval jak pracuje ve své podkrovní truhlárně.
Chodil jsem za ním také do včelína a pomáhal jsem udržovat oheň v dýmáku. Bavilo mne jak hodně kouří a každým dalším zmáčknutím vyjde více a více hustého kouře. Když skončil práci ve včelách tak dýmák položil ven na bok to proto, aby se sám uhasil. Sám to tak dnes nedělám, protože si myslím, že rozpálený dýmák stejně vždy dohoří.
Ve včelíně bylo málo světla, pouze u úlů bylo trochu vidět na horní loučky rámků, které byly světlé. Potřeboval-li děda na rámek se včelami dobře vidět, vyšel ven do dveří, kde si rámeček prohlédl, většinou však hledal matku. Když pak zadýmil dýmákem ve včelíně tak kouř, který se dostal ke mně, hned štípal do očí. Vydržel jsem jen malou chvilku ještě pozorovat co dělá. Po té jsem vždycky musel vyběhnout ven a pořádně se nadechnout, protože hustý dým byl hodně nepříjemný.
Včely v té době byly hodně ostré a někdy jsem musel od včelína utéct, když mne nějaká pronásledovala. Koukal jsem z dálky a slyšel, jak děda říkal „au au“, ty mi ale dávají. V práci však pokračoval klidně dál. Vyšel pak ven na světlo a z rukou si strhával zabodnutá žihadla.
Kolem mých 15 let jsem měl také své včely a docela jsem se jich bál. Dostal jsem tehdy roje od dědy. Bylo to napínavé, vždycky po otevření úlu čekat, až nějaké žihadlo dostanu nebo jak budu utíkat, aby mne včely nedohnaly. V lepším případě mě bodali do rukavic. Ale to už je dlouhá doba. Nyní mám včely velmi mírné a toto se už téměř nestává.
